Mám pěkný sonet. Duše lesních ptáků
v něm hlučně jásá; jest jak plná miska
zářivých perel, hledíš-li naň z blízka,
a z dálky jest jak bílá hvězda v mraku.
V něm duše milujících bez rozpaku
se líbají, druh druhu ruku stiská,
v něm Faun na flétnu bukolickou píská
a Echo vzdychá, tajnou něhu v zraku.
Mám císaři jej dát za pohár zlatý?
Či papeži snad za hřeb Krista svatý?
Či dívce za květ, jejž má na ňadrech?
Ty lehké trety jsou přec těžké jarmo!
Juž vím, dám sonet básníkovi darmo,
ten rozumět mu bude nejlíp z všech.