O válčit s velkým sokem obrovitým,
jenž jako Anděl k Jakubu se snes’,
zřít v jeho tvář, z níž dýše zmar a děs,
stát s plecí nahou, s čelem nepokrytým;
můž’ v srdce vlívat odvahu a ples,
že z trpaslíka athletou jsi lítým –
však spoutaným být, na kříž sudby vbitým,
a marně třásti kruhy do nebes:
To horší zápas potajný a zrádný.
Jeť lepší jedna rána těžkým mlatem,
než tisíc jehel, sykot hadí s nimi.
Jest lepší s tesu příkrého let spádný,
než stokrát raněn smýkati se blátem,
zdrán výčitkami cizími a svými.