I já chtěl leccos. Ne se zdát, leč býti.
Já loutna byl a jistě schopna zvuku,
však chyběl vždy, kdo podal by mi ruku,
jak chtěl bych, zřídka já jen mohl zníti.
Já pochopit a obejmout chtěl žití,
já radost cítil, chytil vždy jen muku,
a v každém svého srdce mroucím tluku
jen s Hamletem se rval o pouhé Bytí.
Dnes lhostejno mi všecko. Z povinnosti
dál žiju, musím. V posměch jest mé dílo,
jímž nekoupil jsem ani – rakev svoji.
Tak lhostejně zřím ke dnům budoucnosti;
nad hrobem všeho, co mi kdysi milo,
sloup časem zvětralý, má pýcha stojí.