Co budoucnost mi může dáti,
když vše mi vzala přítomnost,
když po žních, snů svých na souvrati,
dlím opozděný, plachý host?
Jak rákos osud rve mou vůli,
můj sražen let, můj schladnul žár,
a moje písně? Takto tulí
se k stromu svadlých listů pár.
Mám říci Smrti, jež vše bere:
„I toto svadlé listí vem?“ –
Již vše mi v dálce mizí šeré,
jak v zimních mlhách břehů lem.
Co drobná prška v zrak můj práší,
jak slzné „s bohem“ zašlým snům,
to listí se tak měkce snáší,
tak tiše k stromu kořenům...