Tak sražen jako vichrem s jilmu lupen,
tak zdeptán v bláto rozjezděných cest,
mdlý, vysílen a zneuznán a ztupen,
sám líný ptáti se, kde cíl můj jest,
mám smělost přec v dým, noc a prach a chmuru
se dívat vzhůru,
a hledat šerem promyk zlatých hvězd.
Mám ovšem smělost – ale nemám síly.
Co platno chtít, kde vůle zmdlela již?
Kde jedny oči, jeden profil bílý
mi klidně podávají zmaru číš.
Cos v dálce míhá se jak peruť ptáka...
Leč kol se smráká,
ó bludné srdce, spi a nechtěj výš!