Ó jsme-li více než kyvadlo v studni,
v hluboké studni a v tmě visící?
Tu a tam tknou se nás svitové bludní,
pro krajích roubení mdle tančící.
Tu a tam záblesk nás radosti stihne,
myšlenka: dostat se z propasti ven,
tu a tam vzácná se naděje mihne
a prchne sen,
a kýváme v studni se Času a Prostoru dál.
Ó jsme-li více než v pavouka přízi
chycené mušky se chvějící?
Tu a tam zříme kus blankytné řízy
volně se nad námi skvějící.
Tu a tam zdá se nám: Strhnem ty sítě.
Los, pavouk, jimiž nás obetkal,
a dáme se v odboj, úlisně, skrytě –
však v stínu skal
v své síti se houpáme zmoření, dušení dál.
Ó marné boje! Ó zápasy plané
vůči té Nutnosti děsící,
chytané stíny po zdi, jak vane
Osudu vichr zlý, bouřící!
Kyvadla v studni, mušky jen v síti,
a venku je radost, naděj a vznět,
zde zápasy o vše, co hluché zvem žití,
a nemůžem v před –
a visíce kýváme v studni se Času a Prostoru dál.