Je opět čas nad sprchlých růží zdobou kdy zastaví se zamlžené oko, kdy minulost se umíráčkem hlásí, kdy její dlouhou, zasmušilou kobou
v stín dumný potopenou přehluboko kdos kráčí: Vzpomínka na zašlé časy. Tlum jisker v krbu hrá si a básník praví k písni: Bludná sloko,
juž klobouk vezmi škeblí ozdobený i s poutnickou svou holí, vše zapomeň, co bolí, nechť klame vše, i číš i láska ženy,
nechť motýlem se chvíle štěstí mihne: ty znovu nadšený zrak zvedni v chmuru: Bol vždycky k zemi tihne, však síla ducha orlím křídlem vzhůru!
Ó časy! V jakou propast vlny vaše se řítí jako v sudy Danaidy, co pohřbíte v svém neúprosném klínu, co plodů urvete, co květů plaše!
Ba, řek’ bych, matkou jsou vám Eumenidy, tak světla málo ve vás a tak stínů! Ba, v skřínku Pandořinu víc nemohlo být uzavřeno bídy!
A čím dál dějin tok se bouřně valí, tím, zdá se, zlo že vzrůstá, a básníkův všech ústa jen hněvem kypí, zrak jich slza kalí,
rým zvukem kalným soudruha jen stihne jsa navlékán na rhythmu černou šňůru – Bol vždycky k zemi tihne, však síla ducha orlím křídlem vzhůru!
Ret darmo ptá se: Kde ta lidstva Zóra? Kde záblesk vámi touženého jitra? Kde lásky říše, kterou slibujete? Bol veškerenstva roste jako hora,
jsouť sobectvím všech otrávena nitra, a mladou tvář, jež broskve nachem kvete, i starou lítost hněte. Jen léčku klade vždycky naděj chytrá,
jsouť básnické sny Hamletova slova, med na poháru žluče; na brány ráje tluče jen darmo lidská síla titanova!
Ba, v ironie škleb tvůj refrain jihne a cetkou je tvé písně na purpuru: Bol vždycky k zemi tihne, však síla ducha orlím křídlem vzhůru!
Snad pravdou všecky námitky jsou tyto. Máť ovšem minulost to děsné právo, že jistotou jsou všecky její ztráty, že snem a přeludem je v mraku skryto,
co, lásko, tebou zvem, i tebou, slávo! Že naděj květ je v kolej bláta svátý, že bludný to kmit zlatý, jenž rozplyne se! – Avšak dokud zdrávo
nám srdce bije v nadšení, vždy břehu se chytáme a zase po ztrátách, ve zápase, ve moři pochyb, v zoufalosti šlehu
si odvahy číš rádo srdce přihne a splaší stín i obav těžkou můru. – Bol vždycky k zemi tíhne, však síla ducha orlím křídlem vzhůru!
Tož zase naději se vzdejme cele! Ó věřme dál, nechť neúspěchů řada je nedohledná, někde přec to kmitá! Jak v stydlém, všemi oplakaném těle,
kam v zornici juž smrt své stíny skládá, když náhle opět zoře žití svítá, ó jak ji každý vítá! Ó šetřme si tu jiskru, jež nám padá
se slunce nadšení, jež naši otci nám v horší vzňali době, ať hřeje, sílí v mdlobě a vede nás v zdar, k úspěchu a moci!
Jen slaboch vždy se nebezpečí vyhne, my k dílu pěst, však oko do azuru! Bol vždycky k zemi tihne, však síla ducha orlím křídlem vzhůru!
Cookies on Poetry Cove