Jsou chvíle, příroda kdy náhle strne;
tlum stínů, které nevidíš, se shrne
jí přes čelo jak závoj smutku těsný,
zem dutě zní jak hrob, když kráčíš po ní,
jak svadlé věnce hřbitovní, tak voní
v tvých rukou sladké kvítí vesny.
Kraj milý, známý náhle dýše děsem.
Kdos vedle tebe kvačí tmavým lesem.
Tvé srdce ptá se: Co se státi může?
Kmen břízy chví se a kmen buku stená,
a příroda jest jako mrtvá žena,
jíž s vlasů spadly všecky růže.
Snad tuší zmar a zhoubu doby příští?
Přec v stromech živá míza dál se prýští,
pták písně má, proč nemůže však pěti?
Nás v středu plesu strach uchvátí němý.
Ó příbuzenství, jež nás vážeš k zemi,
ó stromů záchvěvy! ó šero snětí!