Bouř dozněla, a jako v chvílích ranních
se nesou páry po zperlených stráních,
jdou v bílých sloupech a mají lem zlatý,
že ptáš se, zda to andělů jsou šaty.
Květ nezachvěl se ani, kudy táhly,
luh mizí pod nimi jak neobsáhlý,
i vůni cítíš – květ však ztajen zraku,
a ptáka slyšíš – kdesi na oblaku.
Kol páry moře. – Co jest za ní asi?
stráň bříz a buků smaragdové krásy,
pláň rybníka, jež v lekníny se skryla,
mlýn v olších, ořeším snad stezka bílá?
Kol páry moře, a tvé srdce slouchá,
zní srdce božího tluk z toho roucha?
Jen ticho, ticho. Páry, visiony,
čím jsou ty vaše řásné, bílé clony?
Jak v noci sen přes lidskou duši kráčí
váš tlum, vír duchů, přes trávu se vláčí;
jste v skutku země sny? Tak věštcům kdysi
jste plály v pouštích, nových světů rysy
ti ve vás tušili a božství zřídla
rty vlažila jim, cherubinů křídla
pak slyšeli kol hlavy v dál se nésti.
Ó páry! přeludy! ó lidské štěstí!