Jak peruť anděla mha letí přede mnou.
Co asi ukrývá rouškou svou tajemnou?
Nyní trhá se, dělí –
Kam vrhlo slunce své topasy perlící,
vidím luh čarovný, svěží a zářící,
v zlatě stopený celý.
Dále jdu mlhou zas a musím mysliti
na krátké blaho, jež okamžik zachytí,
na sny, přeludy mládí;
léta jdou myslí mou jak mračen vichřice,
a v strži pode mnou vzedmutá bystřice
hřímá, vzteká se, pádí...