O hrobu přemítáš, ó duše snivá!
A jeho taj se tady na tě dívá:
Viz, poražený kmen a ztrouchnivělý
jak rozpadá se v tříšť a plíseň, trávy
však s něho kývá se klas zelenavý
a hedbávný mech zahalil jej celý.
Jest deštěm, vichrem, sněhem zhněten, zmořen;
leč v jeho trhlinu se chytil kořen
a mladé smrčí z něho vzrůstá,
a houba pod ním, pták se nad ním kreje
a dolů s něho malina se směje,
svým nachem svěžím dráždí ústa.
Tak tobě stane se. Jeť živoť věčný!
Jak v propast patřím v přechod nekonečný,
jímž vesmír znova zrozen bují stále;
v těch atomech, jež spjaty hrobu strží,
se minulého žití záchvěv zdrží,
kde přestal jsem, pět, myslit bude dále.