Když jsem vyšla na vinice
lehká jako pták,
sypaly mi růže v líce
lístků vonný mrak.
Jaký den to krásný, vonný,
jaký sladký vzduch,
s nebe mračen beze clony
zemi líbal bůh.
Když jsem vracela se domů,
vinicí táh’ šer,
vítr lkal jak v loubí stromů
pláč Sionských dcer.
A mé líčko žhnulo, plamen,
temně do krve –
cítila jsem v ňadrech kámen,
srdce poprvé!