Na dubě posud visí svadlé listí,
plá do zlata a skví i se v slunce svitu,
list skane časem, jak se hvězdy čistí,
a zamihne se svěžím po pažitu.
A větrem toto lonské listí hnáno
po mladé zeleni se divě honí,
v ten příchod jara, v toto vesny ráno
ta upomínka zimy divně zvoní.
Jak brčál všecko zelené a svěží!
Jen listí dubů výčitka jak stará
na větvích, které jaro tuší, leží
a nechce znáti svůdnou báji jara.
Tu třeba vichrů velikých a silných,
jenž střásly by ten jeseně šperk ztuhlý,
stem rukou, kterých nevidíme, pilných,
by roznesly je v světa všecky úhly.
Ó minulosti vzpomínky a zjevy
na prahu srdce bdící, ostražité,
vy svadlé lupení jste, staré hněvy
a staré ostny jsou jen ve vás skryté!
Tu třeba také silných větrů vášně,
by vymetly vás prudce duše ze dna,
by, štěstí zcucháno kde prostopášně,
zas láska zkvetla veliká a jedna.
Ó dujte vichry! Zbytky zimy dolů!
Ó žití strome, chvěj se od kořene!
Vždyť cítím, kterak vřavou sladkých bolů
zas každá snítka nové lístky žene!
A svadlé listí dum a snů a citů
juž letí v svět jak hvězdy tichou nocí,
a píseň, skřivan, letí ku blankytu
v té velké, svaté srdce velkonoci!