Jak perla vržena ku číše dnu zem v hlubinách prostoru byla, jako by v mrákotném dřímala snu; hudba sfér kol ní se lila.
K ní anděl nejbližší Tvůrci se snes’ a závoj proletěl chmury, za křídlem jeho proudil se ples, úsměv a světla pruh s hůry.
To byla Láska. I viděla zem, jak moře a lesy ji plní, to v liniích modravých až v nebes lem, ty v tmavých dmou se a vlní.
Vše bylo tak velké a nádherné kol, ty hvozdy, ty stráně, ty nivy, však tajemný na všem spočíval bol a půvab tak drsný a divý.
Neb chyběla něha v souzvuku tom; proud hnal se přes kámen s vřavou, čněl k nebi příšerně jak v dumách strom a vítr smutně chvěl travou.
A člověk ve vodě zhlížel se sám, stál v slávě té smutný a němý, po družce práh’ – spěl, nevěděl kam, ta velkosť jej tížila k zemi.
To Láska viděla. Edenem dál se její kroky v let nesly. Co jí to větru dech s řízy jen svál? Tam hvězdy dvě do trávy klesly!
A jinde azurných krůpějí třpyt vzplál pod její růžovou patou a brzy zrak přechází, jiskření, kmit, tu louku ohněm zříš vzňatou!
Tu pralesy plamenů valí se v jas ze stínů pochmurných hvozdů, to růží je zátopa, až divem hlas slavíků zmlkne a drozdů.
Tam zdá se, jako by ku zemi níž se chýlila mléčná dráha, to lilije týčí svou sněhovou číš, po které měsíc rád sahá.
Co pýří tam víří ve stráně i luh a chví se v paprsků přízi, jako by větrům v plen rozházel bůh andílků bělostné řízy!
Tu šípek a šeřík a dřišťál a hloh, tam jasmínu hvězdice vonné, až v nebi siném i měsíce roh v potopě květů jen tone!
A lučin kde vlnivý vodopád se zdvíhá a míhá, jak sestry zlatých by hvězd byly, tam kozích brad chumáč si usedl pestrý.
Tu plamínky skáčí ze země v rej, tu sponky, tam zvonky se šíří, tu krokus a narcisy nad šalvěj, tam jehněd zlacené chmýří;
tu hrozny, tu číše, tu ovály desk, tu srdcí tvar, tam retů, ten květ je pták a onen je blesk, ten motýl je ztrnulý v letu.
Ten jako by úsměv byl zářivý, pln vlídnosti, touhy a díků, ten pírko třtinám kles’ do hřívy s křidélka kolibříků!
A bylo tu jásání a byl tu ples, a orgie barev a vůně, netřeskem smál se pochmurný tes a leknínem vodní tůně.
A v svitu a třpytu leskem tím šla Láska, jas na svém čele, s ní přišlo kvítí – a teprve s ním teď bylo stvoření celé!
Teď něhou dýchal i nevlídný stín i bahniska zkalená pěna, teď teprv mohla člověku v klín se sklonit s úsměvem žena!
Cookies on Poetry Cove