Mně z dlouhých dívčích vlasů
sám Amor strunu splet’,
bych zpíval s láskou krásu,
jež v klínu drží svět.
A struna ta se kmitá
jak slunce záření,
když květin duše skrytá
se dere z lupení.
A struna ta se vlní
jak ručej pod strání,
jak zpěv, jímž azur plní
na jaře skřivani.
A struna tato výská,
že ztrnulý je les,
a Pan, jenž v syrinx píská,
že zamyslí se kdes.
Bloudící nymfa v lese,
ta zná ji pod keři –
však jestli přetrhne se,
mne v srdce udeří!