Sám vězeň města, červenec když sálá,
na aleje tvých jasanů a buků
si vzpomínám a snění dám hned ruku,
a myšlénka má v divém trysku cválá.
Být v lese, k tomu stačí chvíle malá
a s ptáky jeho jásat do souzvuku,
jít kapradím a sníti v datla tluku,
pít mír, kde jeho číš vře neskonalá:
To všecko zřím v tvém dlouhém stromořadí,
ten zpěv, jenž jásá, ten van, který chladí,
co čivy konejší a vznáší duši.
Ba jistě líp v illusi této žiji.
Sám jediný zde lokám poesii,
můj hluboký klid nikdo nevyruší.