Strom.

Je člověk strom, jenž kořenem tkví v zemi, však svoji korunu, tu vzpíná v světlo, peň jeho drsný nese stopy blesku a těžké rýhy starostí a vrásky,

však měkké listí šumí sladkou něhou a v srdci pták mu zpívá, věčná láska. Ten strom štěpila sama boží láska, v zem vsadila jej, by miloval zemi,

sny jeho dětství kolébala něhou a větve snahy jeho vzpjala v světlo a ve hluboké čela jeho vrásky myšlénky sila, aby čin vzplál v blesku.

A strom ten stojí v zlatém jitra blesku, na větve klade hnizda jemu láska, květ vonný halí všecky jeho vrásky a strom je blahem, požehnáním zemi,

a vnořen ráno, večer, v noci v světlo jak harfa zvučí radostí a něhou. Stín jeho dobrotou jest a jest něhou, kmen jeho silou proti vichrům, blesku,

a světlušky když v krov mu padne světlo, toť soucit božský, ku trpícím láska, a sekyrou když podťat klesne k zemi, tu pryskyřicí pláčí jeho vrásky.

Ó buďte požehnány, hlubé vrásky! zas vyzlacené stokrát lásky něhou, zdráv, kořene, buď, jenž se plazíš v zemi, by koruna se smála v zory blesku!

Buď zdráva, mízo, jež jak věčná láska protékáš větve, duše jich a světlo! Já jsem ten strom a ty jsi jeho světlo! Tys zlatý úsměv, který halí vrásky,

ty rozpínáš své větve, aby láska v nich mohla jásat rozkoší a něhou! Jen tebou stojím pevný v moři blesků, jen v tobě kotvím jak strom v rodné zemi!

I klesám k zemi přemožený něhou, vzplát musím v blesku, by všednosti vrásky mi láska setřela mne nesouc v světlo!