Tu pověst znáte: V první den, kdy drahý mrtvý pohroben, na hřbitově má stráži stát, když černá noc se začne brát
přes dol i skalní útesy; kdy lampu měsíc zavěsí nad spící, ztichlý, smutný kraj. „Stráž první mrtvého!“ – dí báj.
Na Vyšehradě v hlubou tiš svou první noc, v tmu vnořen, spíš – však nespíš – okem ducha zříš. Zříš celou Prahu pod sebou
i s Víta chmurnou velebou i Vítkov, zkad se mihne blesk, i Vltavy důl, zkad zní stesk všech, již se s tebou loučili,
své slzy s rosou sloučili, jež v hrobu tvrdé podušky zapadly jako světlušky. Od Hradčan v noci šer a chlad,
sem táhne dlouhých stínů řad, zříš, jak to bleskne od luny! Na hlavách vínky, koruny, ach našich králů majestát!
Zříš pásy, pláty, přilbice a meče, hvězdy, sudlice, zní z dálky vichru šumění, husitských vozů dunění...
Pak od Strahova táhne sem tlum koster s mlhy rubášem, od Bílé hory k Tobě jdou, půl září kryti, svítí tmou,
na první stráži Tebe dnes jdou pozdravit! Ne smrti děs, ne hrůza hrobu, zničení žhne v očí tichém plameni,
leč s úctou tiché tušení Tvé velkosti jich sklání týl, by každý z nich Tě pozdravil, neb Tys pěl jejich oslavu!
Za nimi v tklivém pozdravu jdou stíny těch, o kterýchs pěl. Jdou všecky, jaks je jasně zřel v své duše ostrém zrcadle,
ve kšticích růže nezvadlé, Tvé všecky děti Tvojich snů, básnické skutky Tvojich dnů, z mytických stkány plamenů!
A dole níž a ze všech stran to postav celý oceán, Ty zbavit chtěl jsi okovů v nového jitra obnovu,
se tlačí němě k hřbitovu, Tě pozdraviti, pěvče náš, jenž první stráž nad hroby máš. Mozolné ruce dělnické
i prosté dítky vesnické, jde mnohé děvče z lidu jen, jež vtkalo srdce bludný sen do svého žití v plátna tkáň;
svou k Tobě vzpíná bílou dlaň, ti všichni, kterés miloval, s nimiž se lidstva odboj spjal, vzlyk neštěstí, hlod chudoby,
s tou bolestí, jež nad hroby se ozve marně, naposled... dav proletářů, synů běd. Ti všichni s láskou zří v Tvůj hled,
ti všichni volají Tě zpět... ti všichni, kdo šli s Tebou dnes, až k tomu prahu do nebes, za kterým ztratil jsi se jim,
jak pohádka a sen a dým... Věř, bolest jejich veliká jde pozdraviti básníka, jenž první za ně promluvil
a s nimi cítil, s nimi žil. A milých soudruhů jde řad... jak oni Tebe, měls je rád, byť často různý jejich zpěv,
však jedna byla korouhev, pod kterou spolu šli jste v dál, kde lidstva věčný ideál se pne jak svatý, božský grál.
Na první stráži stojíš sám. Sám proti noci, větru, tmám, až nový mrtvý v hrobu klín sem bude složen do hlubin,
pak teprv klesneš, mrtvý stín, a sjedeš ticha do tenat, pak teprv půjdeš provždy spat, pak dole bude život hřmít,
a zaštká vášeň, zalká cit... co Tobě vše? – Již budeš snít! Ó první noci úchvatná nad hroby! Hrůza závratná
plá z lemu tvého pláště dnes od siré země do nebes, a chmury výš, hloub řeky sten, a v nebi Bůh tu svědky jen!
Na stráži té hold přijals všech již tlačili se v zástupech k Tvé rakvi v čtyrech holých zdech, jichž slza tekla, proudil vzdech;
stín mrtvých, živých vzpomínka se vznesly k Tobě zlehýnka, Ti děkovat, Tě pozdravit, než zaplá jitra nový svit,
než zjasní se kraj oblohy a zniknou snů všech mátohy. Však vzpomínka vždy zacinká i časů let ji nesmete,
ta mluvit bude z poupěte, jež první skrz Tvé hrobky mříž svou vůni dechne v Tvoji tiš. Ta mluvit bude po letech,
jak těkala na lidu rtech dnes, zítra, v příštích dobách všech! Leč až Tvůj národ svoboden budoucna lepší uzří den,
zvěst o tom protrhne Tvou mříž a šlehne k Tvému srdci blíž, to – nechť i mrtvé řadou let – Té zvěsti bude rozumět,
že šťastna vlast – Ty pocítíš!
Cookies on Poetry Cove