Vír baletu se vznášel před mým okem,
jež těkavé se z kruhů jeho smeklo
na stíny, jichž se celé moře vleklo
pod elektrických lamp měsíčným tokem.
Ty sylfy, gracie jich každým krokem
v hře stínů stíhalo, ó jak se leklo!
To gnomů, příšer, zmetků celé peklo
v rej trysklo každým fantastickým skokem.
Na krásu stín zde básnil parodii
a směšný byl ten hon, kam zrak jen šinu:
Tlum hrbáčů, bys řek, se v křeči svíjí.
Já nesmál se, já musil pomýšleti,
náš celý život jak, hra směšných stínů,
před cizím okem z jiných světů letí!