Stíny.

Vyschlého kol vodometu v hravém letu, v matném svitu měsíce jako svadlé květů pýří

tančí, víří divných postav směsice. Zrovna jak tu chodívali: Abbé malý

s velkým rudým deštníkem; správčík, jenž týl k zemi klonil, v hněvu zvonil holí s žlutým knoflíkem.

Kavalír, jenž vždy se dvořil, dámám kořil, ve zlatý koš kordiska noře bezúhonnou ruku,

v srdce tluku kde šla mladá markýzka. Karabáčník, baron starý; vášně žáry

s děvčat přešly na koně, bičem v posled plný hrůzy stínal v chůzi květy aster v záhoně.

S mopslem baronka pak, za ní v usmívání stín tučného lokaje v ruce flakon nebo knihu,

v okamihu paní v pomoc hopkaje. Gouvernantka rozpačitá, stále skrytá

za vějířem z pavích per, vychovatel dlouhovlasý, básník asi stále ve jhu cizích sfer.

Starý lesní, za ním chvátá boubelatá šafářka, pak mušketýr, dál houf, bůh ví sám čí dětí...

Amoreti tak se točí v rej a vír. Vyschlého kol vodometu v hravém letu

míhají se jako dřív, ale rozdíl – jsou to stíny, jež svět jiný posýlá sem z duchů niv.

Rozdíl velký! – Sadem, polem jak šli kolem jedni s věčnou úklonou, druzí sotva hnuli rety

z etikety za vějíře záclonou. Teď se snášejí tu svorně, málo dvorně,

to je pravda, křepčíce, bez rozdílu stavu, stáří, pokud září sivé světlo měsíce.

Baronku chyt’ malý abbé v chvíli slabé kolem pasu a s ní hřmí v divý rej a správčík mžourá,

blíž se šourá, kde se starý Neptun tmí. Svedenou tam ctnosti vzorem, preceptorem,

gouvernantku v stínu stih’, jako křídla netopýří vzduchem víří modrý frak, se v temnu mih’.

Starý baron bez přetvářky u šafářky stavil se a v tvář ji štíp, s kontessou se lokaj baví

dál, kde tmavý stín se táhne starých lip. Kol fontanu rozvaliny, stíny, stíny...

druž se točí bezhlasá, luny svit jak šlehne ostrý, v šatech kostry zříš a tváře bez masa.

Takto v hbitém, pestrém reji kolem spějí v přeletu a poskoku, paruky a šosy v změti

větrem letí jako druhdy v rokoku! S čím dřív druh se tajil druhu v rosném luhu,

v záři luny zjevno jest, bezmasý ret divně mlaská, šepce: láska! v cudné záři věčných hvězd.

Tak se točí v divém spěchu bez oddechu jako svadlých listů shon, fontan vyschlý v této chvíli

lká a kvílí, z dálky zní sem flétny tón. Fontan kvílí, pláče, stená, ozářená

okna zámku svítí mhou, mramornou co stéká škebli mezi stébly, bože, kalné slzy jsou!

A rej tento fantastický víří vždycky, v úplňku jak měsíc plá, v sad jesení kropenatý

vůně máty balšámu a routy vlá. Po ránu však ticho zase, v bezehlasé

poušti dřímá park i les, nevyzradí ani němá chrysanthema stínů oněch divný ples.