Rok byli spolu, všecko v žití měli,
co toužili a myslili a chtěli,
vždy plnou číš, stůl hojný v přátel kruhu,
a vozy, lázně, všecko žití k duhu,
co dobře jde, co lichotí a baví.
Svit štěstí líbal jejich krásné hlavy,
když ve společném, smavém ve objetí
k nim tulila se malá hlava třetí.
Tak žili šťastně; stín však ob čas malý,
jak zrcadlo když dítěte dech zkalí,
jí ležel těžce na průsvitné skráni.
Vše měla, každý sen a každé přání
muž vyplnil jí, nač jen pomyslela,
a přece vždycky zachvěla se celá,
když tento stín na jejím uleh’ čílku
jen okamžik, jen vteřinu, jen chvilku.
Proč, nevěděla, však její choť cítil,
že stínem tím se zvolna v propasť řítil,
že cosi láme se a bortí, puká.
Ten stín – čí mohla by jej setřít ruka?