Svit blaha zlatý v svojí duši
a děcka úsměv, které dřímá,
sen květu, než jej slunce vzruší,
a kouzlo, kterým hudba jímá:
to cítím vše, že nezvím ani,
až na mém srdci, na mé skráni
se octne zima.
Ke mně se život růží chýlí,
ó písni, buď v ní jasnou rosou!
buď čista, jak zdroj v ranní chvíli,
kam vnoří dívka nožku bosou;
vždyť láska jen, ať jásáš v smíchu,
neb ať se modlíš, pláčeš v tichu,
je tvojí osou.