Jen plné, těžké, ryzí zlato
chtěl z hlubin duše své bych rvát,
což mohu věru někdy za to,
že prostý štěrk mi v dlaně pad’?
Měl sílu bych jej odhoditi,
po různu takých najdeš kdes,
však hlednu blíže a on svítí,
ryh třpytných v sobě tají směs.
A rýhy ty se v arabesky
tak divně pletou do kola,
tu stříbrem planou jejich lesky,
tam živé zlato plápolá.
Jen v prášku ovšem, zlato přece,
i zvedám zbožně i ten štěrk,
když kus ne, aspoň písek v řece
snad stačí na milenky šperk.
A také dobře, nestačí-li,
toť básníkův jak ideal:
mne aspoň bavil krátkou chvíli,
a přece kmitl se a plál!