Z hlubin města spícího v mlze, v stínech
mocným hlasem přes vodu černošatou
sněhem kryté nad stráně v dál se nesou
vánoční zvony.
Táhnou v dálku. S jinými, nežli ztichnou,
z vesnic, osad, městeček v souzvuk splynou,
jedna hymna mohutná takto proudí
prostorem nebes.
Jedna hymna sdružených, slavných tónů.
Ó jak v boky skalnaté rázem třesknou
Krkonošů, v Šumavy táhlé hvozdy
zapadnou s plesem.
S nimi duch můj nad vlastí spící táhne,
s nimi volá, burcuje spící duše,
s nimi stená, na srdce tiskne žhoucí
bratrská srdce!
Kde však, Vlasti! v kolébce spějí hadi
škrtit v zlobě Herakla příštích věků,
české dítě, výstražnou hymnou zvonů
v duši jim třeskne.
Zpátky! zvolá, zlolajná chaso drzá!
Kdo můž’ říci: Mesiáš nespí tady?
Zpátky! – Dítě směje se v spánku. Z dálky
zpívají zvony.