Staveniště.

Dům starý bourají; už místy je střecha dole, azur čistý se dívá v šerých jizeb klín, nad nimi mraky v letu stanou,

na tapetu zří malovanou, tu skvrnitou, tam potrhanou a vrhají tam černý stín. Jak po požáru stěny holé

ční k nebi, obrazy z nich dole, směs rumu v dveřích veliká jen stále roste pod ranami, pod nimiž chví se oken rámy

i prohnilé juž stropu trámy, jež rve a trhá motyka. Strom sousedního sadu dívá se zvědav sem a hlavou kývá,

pták polekán sem zaletí; strom vzdychne: „Co se tu vše stalo!“ Pták: „Tady se kdys milovalo!“ A vítr: „Věru jak to málo,

co trvá v lidské paměti!“ A křik a hlomoz dále hlučí, sta motyk tu a kladiv zvučí a seker pád a píly hvizd

a lidských bludů, lidské práce, snů, vášní, bojů, resignace se hroutí jedna dekorace a z knihy města rve se list.

Zda z těch, již pracují tu v potu, kdos jedinou jen pojme notu té dozpívané písně zde? Dav hlučí dále, kol se rojí

a mechanicky, kola v stroji, za prací svojí v léta znoji bez myšlenky jak ve snách jde. A přece za tím oknem tady

zřel často k hvězdám snílek mladý, tam sladký lampy hořel svit, a vedle v jizbě dívka dlela, ve zlatých vlasech ukláněla

za květináčem úběl čela na jehly jednotvárný kmit. Co výbojných snů, touhy sladké, jak dlouhé boje, štěstí krátké

zde choval tento starý dům, v němž schodiště, práh, stěna holá jsou románu jen kapitola, jenž nedožit, jen vyčtěn zpola,

se rozpadává v prach a rum. A brzy nových trámů řada na obrovitou síť se spřádá a brzy v obzor mlhavý,

jejž kouř a dusná pára kryjí, pro chmurnou žití poesii se nové jeviště tu sbíjí, a herci – ti se dostaví.

A nový shon a práce nová a hlasný pláč, bol beze slova v dům nový budou slavit vjezd. A pak se zavrou okna, dvéře,

a co se bude hráti v šeře, jen tuší, kdo se tudy béře kol spících domů v záři hvězd.