Král Lovis vyjel dubinou, jež spala posud v páře, si z rána na lov s družinou. Odleskem jitřní záře
všem oštěpy se blýštěly... Tu u starého buku, kde rohů zněl ples veselý do žežulčina „kuku!“,
královu oři v uzdu pad' gnom sivý s šedou bradou: „Můj králi, jsi mi příliš mlád, nezhrdej starce radou:
Vždy v levo hleď, však v pravo jeď a co se netýká tě, tam nedej odpověď!“ Usmál se Lovis, hlavou kýv',
dost rád měl gnomů chasu; dál středem šlo to lesů, niv, ve rohů plesném hlasu. Ha, vzácná laň! – Jí v zápětí?
Ó jak lákala krále! Však radu gnoma v paměti, bod oře, cválal dále, jen v levo hled, však v pravo v před
se pustil tmavou houští, ať mnohý pán a mnohý man do vousů vádu spouští, král dále hřmí,
kde hvozd se tmí, kdo králi, rcete, v něčem kdy odporovat smí? Kde bystřina v duh tisíce v skal tříšti rozpěněná,
na levo stála dívčice nad prádlem nachýlená. Zřel nahý prs král, plný bok, zrak nebeské pln vnady,
leč bodl oře v prudký skok, pamětliv gnoma rady. Trh' prudce uzdou na pravo, man za ním nerad pílí
a brouká: „V hlavě nezdravo má dnes to náš pán milý, tu pustí laň, dál cválá v tmáň
a nechá ujít sobě tak růžnou, zlatou skráň!“ Tak jeli v slunce úpalu den celý bez přestání, šer sedal si již na skálu,
kus zvěře jeden ani v tom trysku nebyl uloven, dnes bude návrat smutný! „Za kříž buď tesák vyměněn
a zbroj za mnišské kutny! Ký ďábel do cesty nám hnal jen z rána toho gnoma? Líp u číše bych v šachy hrál
a seděl v klidu doma! Což ani snad král nemá hlad, ni žízně nemá? Věru, to bych věděl rád!“
Král jako přikut na oři svou družinu hnal více, tu z tmy před nimi vynoří se čtverhran – šibenice!
Na každém rohu klátili se oběšenci nazí, do sebe větrem mlátili, a jako had se plazí,
syk' jeden na druhého: „Hej! Už jede! Nám tu schází!“ a druhý: „Tak ho zavolej!“ a třetí, až to mrazí,
křik': „Mezi nás pojď v noční kvas, o půlnoci sem přijde sám velmistr náš – ďas!“ A rázem v prostřed čekanu
cos rudou září vzplálo, jak tisíc žhoucích kahanů to tančilo a hrálo. Jak suchý list, slyš větrem svist,
na holi, na koštěti z tisíců opuštěných míst dav čarodějek letí a oběšenci šourají
se s šibenice dolů, s vrhcábů číší hourají a křičí v družném kolu: „Pojď mezi nás
sem v noční kvas, o půlnoci sem přijde sám velmistr náš – ďas!“ To na levo zřel Lovis král, jen kříž udělal honem,
a na pravo se dále hnal, znik chechtot za skal sklonem. Tak cválali, pot na čele, až z tmy jak z černé vlny
hrad královský se vesele vynořil světel plný! S rachotem dolů padl most, výš trysk' pak prudkým zdvihem,
„Z vás každý na noc je můj host!“ král k manům děl a mihem u stolu již všem plná číš
s úst sňala pečeť hrůzy i cvalu toho tíž. A s číší v ruce Lovis děl: „Na zdraví pijme gnoma! Bez jeho rady, kdož ví, žel,
zda bychom byli doma! Za laní hnát se? – Nebezpeč nás mohla krky státi! Za ženou hnát se? Horší léč,
nechtěj se ani ptáti! A v pekelníků vnadidla dát slovo odpovědi? – Kam vedlo by? – Tož pravidla
ať každý si z vás hledí: Na levo hleď, na pravo jeď, a co se netýká tě, tam nedej odpověď!“
Cookies on Poetry Cove