Ten román dvacátého roku
se vrací zase, v stejném bolu,
se stejnou, sladkou slzou v oku
čtem novou jeho kapitolu.
Je týž to tváře snivý oval,
i ňader poupě pod korsetem,
týž snů svět, jejž jsi druhdy snoval,
s týmž roztouženým sprahlým retem.
Tak vše to hraje, jak bys skřínku
si natáh s dávnou melodií,
a měl juž slabou upomínku
na štěstí, které duši zpíjí.
A poslouchal, jak skřínka hraje,
jak v stejném taktu zvoní, cinká;
ten trilek ptačí, střemcha máje,
to vše je milá upomínka.
Však nevíš, vzdech se z ňader tlačí,
žár v hrudi větší byl, jas v oku,
bylť přec jen svěžejší a sladší
ten román dvacátého roku!