Ve chmurné jizbě, v celi klášterní,
kam slunce mdlý svit zapad’ mřížemi,
stůl velký pokryt černým suknem stál
a na něm nahá žena ležela.
Ta žena spala, bujným ručejem
přes mramor plecí zlatý splýval vlas,
a černý mnich stál nad ní jako stín,
na boky její nahé, kvetoucí
si knihu položil a čet’ a čet’...
Co četl as? Jak pusta byla zem
a od počátku bylo slovo pouze,
čet’ o ráji a stromu poznání,
čet’ o potopě a čet’ o Sodomě,
čet’ Boha soud na touto nahou ženou?
A ona spala, moh’ jsi vidět krev,
jak táhla tenkou spletí modrých žil,
jak vřela v spánku zlatem nahnědlým
a zvedala prs v sladkém oddýchání.
Mnich stále čet’ – a venku ruch a shon
a kroky z dálky, zvonu hlasný třesk
na hory volá. – Je to soudu hlas?
Ó umělče, jenž nad svůj ideal
bdíš do noci v svou dumu pohřížen,
zda nejsi jak ten holohlavý mnich?
Čteš ustavičně – kolem život bouří,
čteš dál a dál, zní hóry, soudu hlas,
ty’s nedočet’ – a žena – ta spí dál.