Kol jeho okna často krok můj spěje,
v něm zamihne se šedá jeho hlava,
nad klavír uklání se a takt dává,
pták zpívá v kleci, překřičet ho chtěje.
Den po dni jde to podle obyčeje,
dnes tmavá hlava před ním, zítra plavá,
tvář jeho stará, hladká vždy a smavá,
všem poklad svojí zkušenosti přeje.
Do, re, mi, fa, tak ve proměnách stálých
to jizbou zní, co se zdí usmívají
se staří mistři z rámů načernalých.
Však v neděli je sám, ten den mu bájí;
tu vnoří se, a nic jej nevyruší,
v tůň božské hudby, jež jest lékem duší.