Viď, že jsme vždycky sami, moje duše.
Jak lze to vyvrátiti? – Vždy jsme sami
a vždycky bídní, pro sebe jen každý
jde svojí cestou, svou jen cítí bídu.
Ach, býti s někým za každou již cenu,
nás vrhá náhle v propasť tmy a viny,
být sám, je děsno! – A jsme přec jen sami.
Nad námi hvězdy – chladné, mlčenlivé,
pod námi země – vlhká, opuštěná,
kolem nás lidé – bezcitní a sami,
jak my jsme sami pro sebe tu každý,
tak sám, tak sám, jak jest a byl a bude
od kolébky až do té pouště hrobu.
Zda aspoň tam to pochopí? – Já nevím;
leč chápu, co se o těch vypravuje,
kdo za živa, předčasně pochování
se náhle zbudili ve tísni rakve,
jak hrozně samotu svou pocítili.
Nad nimi hlína, kolem nich jen hlína,
pod nimi hlína,... sami jsou, tak sami!
To známe z paměti již, moje duše!