Tak osud hraje s námi. V lidstva davu
jsem potkal jej na dnešní promenádě,
byl celý bílý od hlavy až k bradě
a holí cestu klestil si skrz vřavu.
Kdys nesnes jednu směle vzpjatou hlavu;
byl mrtev, jeho kdo se nevzdal radě,
kdo cele jeho nadtyranské vládě
se nepodrobil, nenalez’ též slávu...
I mně svou holí, tlustou, sukovatou
ty nejkrásnější plody stlouk’ a srazil,
tam kroupy vrh’, kde žil jsem duší vzňatou.
Jej vida, jak se nyní v slunci plazil,
mně srdečně ho v duchu líto bylo...
zřel člověka jsem pouze – ne však dílo...