Jíti musil znenadání,
stár let šedesát.
Mohl žíti bez strádání.
Co? – Když nesměl hrát.
Vyhnán s prken svého světa
v skutečnost že sjel,
cítil trpce – po všem veta,
co mu ten svět chtěl?
Tužbám jeho nerozuměl,
v něm jak psanec stál,
on žil, když jen potlesk šuměl,
a on hrát moh’ dál.
Teď tu konec – náhle přišel,
on však stále v snech
napovědu z budky slyšel
v nocech svých i dnech.
Jak by teprve a znova
měl se učit žít!
ke dni den – jen prázdná slova –
Světy tak hned zaměniti,
dutý vznět i cit.
Příliš velká tíž –
Bože! – možno takto žíti?
Lépe – jít spat již.
Prohlížel pak věnce staré
na své jizby zdích
a jen trpkost a sny charé
cítil v duši z nich.
Zadíval se do zrcadla...
za těch málo dní
kterak tvář mu schřadla, zvadla,
jak se ruce chví!
Bylo... bylo... a již není,
konec otravy,
krátký zápas – věčné snění...
kulku do hlavy!