Ten klášter znáš, kde sporá tráva
dnem každým více z dlažby vstává;
kde v dlouhé chodbě hrobek řada,
kam rosettami svit mdlý padá;
a v pozadí kde Kristus bílý
se nad hořící lampu chýlí.
Za okny smutně stromy šumí,
zvuk varhan z kaple kroky tlumí:
A v dvoře, jejž stín dlouhý skrývá,
si opuštěný fontan zpívá.
Tam zbloudili jsme spolu jednou.
Jak s mrtvoly když víko zvednou,
tak upomínky v skráň se nesou
a křídly šerých můr tam třesou.
Pojď, půjdem, cestu dobře známe,
na klášter ten se podíváme.
A šli jsme dlouho lesem, plání.
Kde klášter byl – pár zdí se sklání.
A dlažbu tráva zcela skryla
a z chodby pouze strouha zbyla.
I s kříže zmizel Kristus bílý,
jen střepy z lampy bleskly v býlí.
Zvuk varhan utkvěl kdesi vzduchem
a splynul s žalným stromů ruchem.
A pouze fontan, slyš, ten zpívá
jak tenkrát a jak odjakživa.
Co jsme? kam spějem? a co víme?
Pojď, víkem rakev přiklopíme.