Starých žen mi líto jest, jak se chvěje
slabý hlas jim! Zvědavě pátrající
po všem novém, směšné by snadno byly
kšticí i krojem.
A přec vše můž’ býti v nich graciosní:
úsměv, posun, zažloutlá barva pleti
jako z kosti slonové, záblesk smíchu,
v očích jenž kmitne.
Vratkým krokem po domě jen se plíží
jako stíny, v paměti jejich leží
živé, dlouhé kroniky minulosti
pradávných rodin.
Z bezdna roků pomalu upomínek
jím se noří bubliny v tiché slasti,
hrají chvíli povrchem, splasknou, zmizí
výnorem jiných.
Ach, to tenkrát! Bývalé zlaté časy
porcelánů, brusselských starých krajek,
památníků s vrbami, truchlícími,
s jehlanci hrobů!
Všecko marné, zhynulo beze stopy,
v dětech, vnucích nová se doba hlásí,
cizí, chladná, nemohou mít ji rády,
vzala jim všecko.
Pouze malá života jedna jiskra
slední zbyla, nad výhní zhaslých sopek
kouzlem dýše dojemným z Medus tvoříc
laskavé Parky.