Staré křivdy leží srdce na dně,
s prstem na rtech tiše kolem spěj,
probudí se záhy dost a snadně,
bledá za nimi jde beznaděj.
Staré křivdy leží pod popelem
zašlých roků, tiše doutnají,
žár tu zaplá v srdce koutě ztmělém,
stará lítost vzlykne potají.
Staré křivdy zažranou jsou rezí
na života svěžích lupenech,
ty se lesknou – ve skvrnách smrt vězí,
schvátí svěžest, vláhu, vůně dech.
Staré křivdy laviny jsou spící
v srdce stržích – dobře hlídej hruď,
sval tam hory lásky vítězící,
jdi kol tiše, spících neprobuď!
Co jsi trpěl, čím trpěli jiní,
v nich se tají v jantaru jak hmyz,
nesmíří jich a kadeřích jíní,
starých vin kde dřímá Nemesis!
Není srdce, kde ty Erynie
nečíhají... Smrt jen dá jim klid,
smír svým nehtem v jejich vrásky vryje
a s ním jas a velkost Eumenid.