V mé jizbě šero – táhnou staré báje...
Můj duch jim letí vstříc. Ó, všecky zná je!
Z nich každá, jak se v hravém kmitnou reji,
zanechá slzu na mém obličeji.
Báj dětství nejdřív – dítě v usmívání,
jež proud života zastavit chce dlaní,
jež trhá květy, zlaté vážky chytá,
teď závoj ze snů nad hlavou mou splítá.
Báj lásky potom – panna zlatovlasá,
slz perle a snů příze s hlavy střásá,
jak bílou ruku klade na mé čelo,
hned tisíc písní v srdci vypučelo!
Báj slávy – žena s okem roztouženým,
vlas černý padá k ňadrům obnaženým,
jak s polibkem se snesla k retu mému,
laur s hvězdami mně stkala k diadému.
Báj volnosti – proč zmizely tak záhy
ve mlze šera smutné její tahy?
Proč hodila, se tajíc v dálku stmělou,
na srdce moje růži zkrvavělou?
V mé jizbě šero. – Píseň mlkne v touze...
Ó sny! Mé štěstí! Vás mám v světě pouze!
Však s vašimi hned loučil bych se ráji,
ten poslední z vás kdyby nebyl bájí!