„Až zapráská kdys forman bičem“
– dí Sibylinská zvěst –
„až sedlák půdu zkypří rýčem,
kde nyní Praha jest,
pak světa konec bude již“ –
ó viz! ó slyš!
Z dob dětských tato zkazka zvoní
mi v ulekaný sluch;
a hlava v dlaň se v dumě kloní:
To nedá věčný Bůh!
Zřím v obzor staveb růsti rys –
ó slyš! ó viz!
Jsou úzké břehy Vltaviny
pro tebe, město měst,
ba noční když se vzepnou stíny,
jsou sestry samých hvězd
tvá světla! – Svrhni tíž,
ó viz! ó slyš!
Věk nový velké Praze vstává,
Libušin splněn zjev,
jde bosonohá za ní Sláva
jak Saladinův lev;
co potkanů jí zrádných hryz? –
ó slyš! ó viz!
Zní slavně zvony z chrámu Víta
jak hrudi české vzdech,
a Bruncvíkova zbraň kde skryta,
tam posud stojí Čech!
Vltava zpívá v noční tiš –
ó viz! ó slyš!
A slza do očí se vkrádá,
kde dumá Vyšehrad,
kde velikých spí mrtvých řada
sta živých musí vstát!
Lev střese s hřívy mrzký hmyz –
ó slyš! ó viz!
Ty zmizet, matko, ze povrchu,
pak zmizí také Čech!
Nuž mělničiny na to sprchu
a starých věšteb nech!
Jaké jsi matky synem, víš!
Ó viz, ó slyš!