Vy řeknete: „To případ všední,
jenž přihodil se stokrát již,
než schýlila se ku poledni
lidského žití šumná číš.
To prodělává skoro každý;
kdos lehce to jen s beder střás,
co nad propastí sebevraždy
se jiný chvěl a jiný zhas!“
A máte pravdu. Láska světem
jak velký chodí rozsévač,
kam šlápne, vše se třpytí květem,
kdo za to, za vším že jde pláč?
To zrno padne v tvrdou půdu
a jiné zrovna do trní
a většina jich v bídě, trudu
a všedních bojích zakrní.
Tak splítá se ten román lásky,
než román žití začíná,
bláh, komu hravě bez otázky
vzplá jedna obou hodina!
Co básník můž? Jen politovat,
kde nevyzrál květ v ovoce,
na čtenáři jest meditovat
nad vlastním losem hluboce.
Kdo prožil to, ten víc to cítí;
po dlouhých letech jedenkrát
lze, když vše ztichlo vlnobití,
líp po listu list probírat.