Láska, komediant starý,
jak se přestrojovat umí,
staré city, staré žáry
halíc v úsměv a zas v dumy.
Jednou podá ruky špičku,
jindy celá v náruč letí,
teď se stají v pantoflíčku,
pak za ňadry v stužek změti.
Jednou blouzní s troubadoury,
s Wertherem zas v taji vzdychá,
pak se halí v mračen chmury,
hrdličkou se směje zticha.
V antické dnes kráčí říze,
v umění se skryje celá,
v lesku poupat, v listí míze,
jakby sama nevěděla.
Dnes je vzlyk a horování,
jed s tragické dýky hrotem,
zítra žert a laškování
Columbiny s Pierrotem.
Vždy však táž, ať za vějíři
těkavý flirt novomodní,
srdce v illusi jen hýří
nevědouc, že propast pod ní.
Sladký její úsměv prvý
Mefistem se zrádně šklebí,...
hleď však v hloub – tam srdce v krvi
a v něm tisíceré hřeby.