Máj zlatý leskem střel
jej lákal v rodnou ves,
zas rád by v horách zřel,
co půvabů tam snes;
chtěl bystřiny zřít spád,
chtěl vidět kvésti hloh.
Svůj tlumok svázal rád
a skočil jako hoch.
Co byla města tíž,
vše spadlo s beder v ráz,
byl blankyt velká číš!...
ó jak se po ní třás!
Chtěl píti rozkoš z ní,
ples mládí v klíně skal,
za vším, co mládí sní,
on dnes vše touhy vzpjal.
Se srnou o závod,
již splašil jeho krok,
s tisícem ptačích not,
jichž nad ním perlil tok,
přes balvany a klest
on spěl jak před lety,
svět celý plát a kvést
zřel zrakem poety.
Kde sedmikrás pln svah
studánku tajil v stín,
kde hořel šípek v nach
jí patře do hlubin,
zřel náhle – seděla
tam sama – sama květ...
on zřel v ní anděla,
jak vínek v snění plet.
Tak vídal, zrovna tak
ji sněním dětství plát,
kdes v dálce s písní pták
se tratil... musil stát...
že ptáku naslouchá,
on myslil, v pravdě jen
tak Psyche bezrouchá
v Amorův zřela sen.
Co nevěděl – ví teď.
Ta v žití bouř a shon
dát mohla odpověď,
ta byla onen tón,
do svého souzvuku
jejž hledal dlouho tak,
i vzal ji za ruku,
zřel dlouho v její zrak.