Nevědouc o něm v údolí
svůj sladký snila sen.
Nic nerve ji, nic nebolí,
jí stejný každý den.
Neb každý stejně nese jas,
jímž plna duše v kraj,
a každý pln je divných krás,
že celý svět jak báj.
Tak prostá byla, dětinná
a bez všech nároků
jak prostá luční květina,
jež shlíží k potoku.
A teprv celá zdivená
zří v jeho zrcadla,
jak rosy krůpěj zperlená
jí v kalich upadla.
Jen kvítí měla, písně své,
jí cizí trud i sten,
však měla, co se mládí zve,
a snila jeho sen.