Byl štíhlý junák rodných z hor,
tvář úsměv jen a rety zpěv,
plál čilou odvahou mu zor
a bystře v žilách hřměla krev.
Sta snů se v duši vzbouzelo,
jež cítila vzrůst křídel dvou,
ba sám genius na čelo
jej políbil v noc osudnou.
Když zrodil se, syn chudiny,
on u kolébky jeho stál,
vtkal v sen mu čarné vidiny,
vzlet po tom, co zvem ideál.
On sterou zkazkou z báby úst
jej krmil, matky písněmi,
a junák cítil křídla růst
a v svět se díval růžemi.
Ni chaty rodné stesk a trud
mu nepokořil ducha vzlet,
jak horský křišťál nedotknut
snil krásy květ, jímž hleděl v svět.
Jak přišlo to, sám nevěděl,
však ucítil žár nadšení,
vzplál touhou tvořit, vzletět chtěl
na vábné luhy umění.
Ze zdrojů jeho rád by pil...
Ó vítal prvních bojů den,
tu cítil, že jen plně žil,
když vtělovat moh vlastní sen.
Ó první vzmachu nadšený!
Ó neurčito perspektiv!
Svět celý mlhou zastřený,
a přec tak svítil vábný dřív!
Což měl jen peruť Ikara?
Či vlastním sněním záhy zmdlel?
Vlastního patřil do jara,
chtěl trhat plod, a přec se chvěl.
I cítil, život všední shon,
jej uměním chtěl plně žít,
i cítil, že mu schází tón –
Ó vyslovit se! Vyslovit!