Chytalo dítě paprslek,
ten po ručkách se jemu smek,
dál tkal své zlaté sítě
a vyhledal si starou zeď,
tam v květy pad a travin změť –
Ó dítě, bláhové dítě!
Chytalo dítě libelu;
ta na velký květ z úbělu
jak spona klesla hbitě;
tam plála, dítě za ní krok...
a hlubá tůň, vln chladných tok...
Ó dítě, bláhové dítě!
Tak zpívám si, co v hruď i skráň
se zvolna snují, smrti v daň,
babího léta nítě,
u ztracených si zpívám cest:
Jen z dálky život krásný jest!
Ó dítě, bláhové dítě!