To útlé čílko, domov neviny,
a velké oko hluboké a sivé,
pleť, meruňky nach barvy temně živé
a rosný nádech mladé květiny;
nad zoubků perlemi rtů rubíny,
jež, nežli motýl, slovo čtveračivé,
s nich sletí, stokrát zulíbal bys dříve,
šíj, nad níž sám by trnul Cellini;
a nožka, která vyzývá mne sama,
bych zlíbal ji, nechť na šíj mou se klade –
jak nemá vše motivem písně být?
Ó jaký div, že provází mne všade
o kráse tvojí píseň písní známá,
jež pro mne jest jen prací Danaid.