Zřít starou loutnu na stěně,
jež strhané má struny, samý prach,
zda nevzbouzí to v duši zmateně
svět představ, myšlenek a snů a snah?
Kdo asi druhdy v její struny sáh
a v jaký účel? Uctít krásku mladou,
v srpnový večer dumnou serenadou,
či hráti sobě jen a z paměti,
jak bylo zvykem sensitivních junů
na sklonku minulého století?
Či ku přípitku zbudit její strunu,
kdy pohár kolem stolu v kruhu
druh veselý podával druhu?
Byl dobrodruh to jakýs? Byl můj děd,
jenž v zvuku strun těch dvořil se mé bábě,
a jaký nápěv asi naposled
chvěl jimi zprvu snivě, mřivě, slabě,
než zaburácel bouří plesných ech,
by v akkord mohútný s ním splynul vzdech
co věrný tlumočník těch citů všech?
Či valčíkem se tyto struny chvěly
při plesu domácím a šotků sta
z nich tryskalo za vějíře, kde rděly
se tváře a kde tiše na ústa
se prsty kladly na znamení hbité
k rendezvous v besídce kdes lilkem kryté,
kam ještě zmírající provázely
je tóny ty, by tam v polibcích mřely?
To všecko bylo snad, ty rozmary,
ty sny, ty touhy, ten zapadlý svět
teď darmo křísí staré kytary
zjev na stěně řkouc, jak výmluvný ret
má hudba, jakou sílu, jaké vděky,
byť dlouhé třeba oněměla věky;
i mrtvá mluví k zamyšlené duši,
jež ztracené ty světy chápe, tuší
a zachvěje se v smutném vzpomínání,
jak mrtvý chladnou rukou sáh by na ni.