Na žití našem stará kletba leží,
jež otravuje každý cit a chtění,
ji tušíme, snad její vyslovení
by draka sklálo ve prach, jenž ji střeží.
Jak hromovitý úder zvonu svěží
by signal vlastí letl v okamžení:
Dech síly, volnosti! „Již kletby není,
jež držela nás věky na otěži!“
Však vyslovit ji! Jak princ z pohádky
kdo myslí, cítí, obchází kol bledý,
pěst vztekem zatíná neb hyne v pláči.
A kletby kouzlo trvá, ve zmatky,
jež houstnou v neprostupný oblak šedý,
žhnou výsměchem a šklebem oči dračí.