Má Láska mou Úctu potkala
a s hrdou tváří děla k ní:
„Jak sprchou tvoje slovo zní,
jeť mrazným ledem bezmála,
hleď, abys cest mých nechala!“
A Úcta: „Žár tvůj sevšední
a v prach se brzy promění,
čím’s dřív tak mile zaplála!
Jsem tobě popel vyhaslý;
však ty jak nový samolet
z mých škvárů v nový tryskneš let.
Tu dobrá jsem. V mém chladu dlí
vždy jiskra, jíž nezhltí čas,
jí ty se vztýčíš, zapláš zas!“
V ráz prchla Láska – Úcta zůstala.