Teď jaro velký svátek světí,
a svět milenců idyla,
co vzduchem bzučí, modrem letí,
sta pozdravů mi posílá
po vůni z hlohu květné sněti,
jež pod oknem se rozvila.
Den první dnes, co zem se sluní,
a jak juž dýše vyhřata!
ač dýchá jenom hlíny vůní,
jest duše nad ní dojata!
V té bezdné, azurové tůni
chrp budoucích zřím poupata.
A darmo hledám sněhu stopu,
vše samé zlato, samý svit;
skřivánek letí k nebe stropu,
jak zpívající hvězda slít’,
že tulák, jenž spí u příkopu,
v sen rajské zvonky slyší znít.
A z města i předměstí chatek
se hemží děti – jaký ples!
Jak v klubko valí se, ký zmatek
a barev jaká pestrá směs!
I staré babky kolovrátek
má veselejší nápěv dnes.
A slunce lije z plné číše
cit blaha, spokojení všem,
ve srdci dívčím láskou dýše,
v básníka hlavě hvězdným snem,
však nejkrasší svou sloku píše
na dětské vlásky paprskem.