V svět přišla láska, dávno je tomu,
divné to nebylo pranikomu.
Jako vždy řeka svahem svým běží,
les pláče, vítr hřmí bez otěží.
Jen jedno srdce hledala vroucí
a čisté, pro ni žijící, mroucí.
Co našla? Hrobu chlad neb sněhy,
neb sobectví pod maskou něhy.
V té chvíli tak jí smutno bylo,
jak děcku, v polích jež zabloudilo.
I chtěla zpět – leč k ráji z trestu,
že vyšla, nemohla najít cestu.
A od té chvíle bloudí a hledá,
že najde, naděj vzíti si nedá.
Někdy jen v srdci věřícím, prostém,
po léta tichým jest neznámým hostem.
Někdy jen v básníka mihne se písni,
jako když chudobku rosa potřísní.
To však jsou mžitky, pohádky jara,
staré to vzdechy – a píseň též stará.
A láska chodí od domu k domu,
a divné to není pranikomu.