Stará báj, co stojí svět!
Jak to těžko v žití dráze trudné,
že dvě duše nešťastné a bludné
stěží mohou sobě rozumět.
Ta chce dolů, ta chce výš,
jeden cíl, své štěstí, obě mají,
v jedné snaze vždy se objímají,
jejich vzlet vždy jedna pouhá tíž.
Stará báj, co stojí svět!
Chtěly ráj, a obě mají peklo,
z jejich muky hojně žluče steklo,
v krvi obou zuří starý jed.
Rozloučit se – marný sen!
zapomnít se – nemožnost je pouhá.
Mléčnou drahou mezi nimi – touha,
a jich novým katem každý den.
Pochopit se, rozumět
jedna druhé vzpíná se a sváří.
Smrt zda smíří to, či pozděj stáří?
Stará báj, co stojí svět!